Příběh z Xalatu
1. To co bylo
Za okny padalo k zemi nádherně zbarvené listí, ale jelikož jsem seděl v prostřední řadě, tak jsem se nemohl pořádně podívat a byl jsem nucen nudit se v hodině angličtiny. Ne že bych byl nějaký flákač, ale v angličtině jsem vynikal, tak jsem nepotřeboval poslouchat, ale co dělat dvě hodiny, které se člověku zdají nekonečné? Hlavu jsem si znuděně opíral o ruku, kterou jsem už skoro necítil, ale změnit polohu se mi taky nechtělo. Slova profesorky se kolem mě linula bez jakéhokoli efektu a moje druhá ruka svírala tužku a kreslila si novou postavu do dalšího příběhu, které jsem tak rád vytvářel. Školní rok teprve začal, takže jsem měl ještě čerstvě v paměti, jak jsem léto trávil v ateliéru jednoho mého známého malíře, kterého moje kresby fascinovaly. A zbytek dne jsem potom na tyto kresby vytvářel příběh. Většinou jsem postavu umístil do světa fantasy, kam jsem tak rád unikal z tohoto obyčejného a mnohdy nudného světa. Hodiny tikaly na stěně a naznačovaly mi, jak dlouho se ještě budu muset chvástat po škole. Celé dopoledne jsem si připadal jako ve snu a skoro nevnímal, co se kolem mě děje. V tělocviku jsem, kvůli tomu dostal ránu míčem do žaludku a zbytek hodiny jsem tak strávil na lavičce, kde jsem se znovu ponořil do svého oblíbeného světa nevědomí, kdy mi bylo zcela jedno, co se kolem mě děje.
Zazvonilo! Hodina nakonec utekla rychleji, než jsem čekal, ale to bylo taky dobře. Sice jsem ještě zcela nedokončil novou postavu, ale to v tuhle chvíli nehrálo roly. Angličtina byla předposlední hodiny a od volného odpoledne už mě dělila jenom hodina výtvarné výchovy, kterou jsem miloval ze všech předmětu nejvíc. Před vstupem do učebny jsme si všichni museli obléci pracovní pláště. V učebně jako obvykle byla cítit ta zvláštní příjemná vůně, tentokrát jsem cítil temperové barvy, což znamenalo, že mladší žáci měli hodinu malovaní. Já osobně jsem preferoval kresbu suchými pastely, i když uklízečky z toho nebyly zrovna nadšené. Jak by také mohly, když bylo po takové práci na zemi nejvíc špíny, která šla navíc hodně špatně odstranit, tak jsem jim občas chodil pomáhat, protože jsem se cítil vůči nim trochu provinile. Moje maminka, procovala jako uklízečka ve škole, dokud ještě žila a já si vzpomínám, jak chodila domů udřená. Postavil jsem se k menšímu pracovnímu stolu, kde jsme obvykle již měli zadáno dnešní téma a způsob malby či kresby. Na stole jsem měl položenou tužku síly B-3, což znamenalo, že budeme stínovat a že dnes nebudeme nic vybarvovat. Rád jsem ztvárňoval věci barevně, ale tužkou se daly perfektně vystihnout detaily, což barva dokáže jen málokdy. Na stolku se ještě nacházel výkres velikosti A2 a guma. Nic jiného, což mohlo napovídat o tom, že budeme malovat zátiší nebo nějaký akt. Každému ve třídě již bylo 18, takže v tom nebyl problém. Už jsem se začínal těšit, tohle umění jsem miloval. Dokázal jsem se při něm skvěle odreagovat. Nachystal jsem si ještě svůj mp4 přehrávač, který obsahoval ty nejlepší skladby, které jsem prostě zbožňoval. Jako jediný ve třídě jsem si to mohl dovolit. Profesor mé umění obdivoval a dovolil mi cokoli, co by mi mohlo pomoci ve vytváření, podle něj, mistrovského díla. Vešel do třídy. Postarší muž s krátce střiženými vlasy a milým úsměvem, který byl pohlcen světem barev, štětců a pláten. Byl skvělým profesorem, ale už mu táhlo na důchodový věk a já doufal, že dokončím školu s jeho podporou. Už nyní mi pomáhal v tom, abych se dostal na vysokou školu. Chtěl jsem na uměleckou se zaměřením na všechny druhy kreseb a maleb. Postavil se za katedru a před sebe postavil figurínu, která se obvykle používala v hodinách biologie, když se probíraly vnitřní orgány člověka. Figurína neměla nohy ani ruce. Její tělo končilo pod stydkou sponou a měla odhaleny všechny orgány v dutině hrudní a břišní.
,, Tady ta figurína bude dnes vaším úkolem, kdo to nestihne, tak to může dokončit po hodině,“ řekne a pokyne nám, že můžeme začít malovat. Věděl jsem, že já budu ten, kdo to nestihne a to proto, že se budu snažit vytvořit kresbu k její dokonalosti.
Zapnul jsem mp4, vložil sluchátka do uší a přiložil tuhu tužky na výkres. S prvními tóny skladby Resolution od skupiny Emigrate jsem začal kreslit. První tahy byly jednoduché a hodně rozmáchle. Kreslil jsem jen hrubé rysy toho, co jsem viděl a detaily jsem hodlal dodělat až později. Nevnímal, co kdo kolem mě črtá, všechno se rozplynulo a zůstala pouze figurína a papír pod mýma rukama. Tahy začínaly dostávat na síle a postava na výkrese se začala podobat skutečné verzi, která stála na profesorově katedře. Postupným stínováním jsem dodával obrysy, takže to působilo jako, kdyby postava vystupovala z výkresu a byla skutečná. Musel jsem se pro sebe usmát. Skladby na mp4 se střídaly a já postupoval dál. Nevnímal jsem zvonek, který ukončil hodinu. Někteří se sbalili a odcházeli domů, ale také tu byli ti, kteří chtěli své dílo dokončit a mezi nimi jsem byl i já. Uběhlo dalších čtyřicet minut, než jsem byl se svým dílem natolik spokojený, že jsem ho odevzdal profesorovy na stůl a opustil sluncem zalitou učebnu. Na rtech mi pohrával úsměv, když jsem opouštěl školu. Na sobě jsem měl už podzimní bundu, protože i přes sluníčko už bylo poměrně chladno a já nechtěl onemocnět. Všechno hrálo překrásnými podzimními barvami a vzduch nepřekonatelně voněl dřevem.
Doma mě přivítalo ticho. Poté, co mi zemřela maminka, tak jsem žil u své tety, matčiny sestry, která věčně trávila čas v práci a domů chodila až pozdě večer. Už jsem si na to zvykl. Shodil jsem batoh ze zad a bundu pověsil na věšák. Podvědomě jsem se podíval do zrcadla, které bylo hned v hale, a upravil středně dlouhé černé vlasy, které rozfoukal vítr. Tmavé oči, které jsem měl po otci, kterého jsem nepoznal, se na mě dívali poněkud vyčítavě, protože jsem si vlasy opět nestáhl gumičkou. Zamračil jsem se na svůj vlastní odraz, a pak jsem se vydal do kuchyně, jaký polotovar budu mít na oběd dneska. Vařit jsem sice moc neuměl, ale raději bych jedl každý den jídlo, které si uvařím než ty blafy, kterými mě krmí teta. Bohužel nemá čas ani vařit, takže je pro ni jednodušší koupit v obchodě nějaké to hotové jídlo do mikrovlnky. V kuchyni bylo šero, zase nerozdělala žaluzie, ale dneska mi to nijak nevadilo a kočce taky ne. Vlastně jsem nechápal, jak může mít teta kočku, když netráví ani chvíli doma. Ale žádná z nich si s tím nedělala starosti. Kočka se rozvalovala na ústředním topení, protože příjemně hřálo a ani se neobtěžovala zvednout hlavu, když jsem kolem ní prošel. Nová lednička byla obrovská, ale uboze prázdná. Na jedné poličce byly už poněkud scvrklá rajčata, což byl zázrak, jelikož teta zeleninu nepreferuje, kupuje jí pouze kvůli mně, jak mi tvrdí. Vzal jsem si jedno a zadíval se na další zpola zaplněnou poličku, kde byl trojúhelníček sýra a v papíru zabaleno několik koleček uzeného salámu, ale ten byl pro kočku, což znamenalo, že si budu muset dát ty lasagne, co byli vedle rajčat nebo si někam zajdu na večeři. Díky bohu dostávám dostatečně velké kapesné na to, abych se mohl sám stravovat, protože jinak si myslím, že by mě ta ,,domácí,, strava zabila. Zabouchl jsem lednici, takže se kočka probrala ze svého polospánku a ošklivě na mě zasyčela. Nevšímal jsem si ji, pouze jsem se na ní zamračil a odešel zpět do předsíně, kde jsem si oblékl bundu a s finanční částkou, která by stačila na dvě vítečné večeře jsem se vydal k podniku s názvem U zlaté jedle, kam jsem chodil nejraději. Bylo to trochu z ruky, ale mně to nevadilo. Byl tam klid a příjemní lidé. Tam jsem se svezl autobusem, který stavěl na zastávce vzdálené od hospůdky několik desítek metrů, ale nevadilo mi, že se trochu projdu.
V hospůdce byl pouze jeden host, ale tady to tak bylo vždy. Hodně lidem se nechtělo takový kus za město, když měli mnohé restaurace hned pod nosem. Jenže oni neví o co přichází. Prostředí je tady úžasné a ten krásný klid. Hosté tu byli stálý, takže jsme se navzájem znali a dokázali jsme se skvěle pobavit. Kývl jsem na číšníka, který měl pětadvacet a pracovat tady od té doby, co opustil učňák. Jmenuje se Petr a vždycky jsem si s ním dobře popovídal. Dokázal vyslechnout a to se cení.
,, Jako obvykle?“ zeptal se mě vesele a já kývl. Vždycky mi udělal úžasný indický čaj s mlékem a skořicí a k tomu denní specialitu. Usadil jsem se u obvyklého stolu a udělal si pohodlí. Jedno se mi však poněkud nezdálo. Něco tady nehrálo a já zatím nemohl přijít na to, co. Zkoušel jsem na to nemyslet, ale nešlo to. Ten pocit byl až tíživý. Z přemítaní o tom, co by to mohlo být mě vytrhl Petr, který mi přinesl čaj a hned se mnou zapředl rozhovor: ,, Tak, co jak se dneska máme?“
,, Jo, jde to. Dneska jsme měli hodinu kreslení, takže jsem si to celkem užil, ale doma zase nic k jídlu, takže jsem tady. Kočka na mě prskala, tak jsem si řekl, že alespoň tady jsem vítaný,“ zasměju se a on se smíchem pokýval, že v tom mám pravdu.
,, Ale dneska je mi nějak divně, všechno mi připadá zvláštní. Doma jsem si připadal cize a dokonce i tady mi dneska něco nehraje a nedokážu říct, co!“ zachmuřím se.
,, Z toho si nic nedělej, takové dny prostě jsou, ale to může být tím, že tady nejsou hosté jako obvykle, tedy krom tebe. Dneska tady nikdo ze stálých hostů nebyl, přišel akorát ten muž, co sedí támhle v rohu. Sedí tady od rána, stále si něco objednává a platí, přitom ne a ne odejít, což mě poněkud zaráží. Ne, že by mi tržba vadila, ale tohle je vážně divné. A všiml jsem si, jak zpozorněl, když jsi vešel ty, takže pokud ti můžu poradit, tak by sis měl dávat bacha Tayi!“
Jeho rada mě ještě více zneklidnila, tak jsem se raději napil čaje, který mě vždycky příjemně uvolnil. Dnes to naštěstí pomohlo také. Po několika doušcích jsem se cítil hned příjemněji a než jsem se stačil nadát, tak přede mě postavil Petr dnešní specialitu. Kuřecí ravioly se sýrem a já se s chutí pustil do jídla. Na neznámého muže jsem sice nezapomněl, ale myšlenky na něj jsem zasunul někam dozadu do skoro nevědomí, takže jsem zase zaznamenal to krásné domácké teplo, které jsem vnímal pokaždé, když jsem sem zavítal. Ravioly do mě padaly, jako kdybych byl bezedný. Prázdný talíř jsem odšoupnul kousek od sebe a pohodlně se uvelebil, tak abych si nemačkal břicho. Bylo mi nyní opravdu hezky, skoro až do spánku. Na moment jsem zavřel oči a tiše rozjímal. Skoro jsem nevnímal, že mi Petr odnesl prázdný talíř a ptal se mě, jestli si dám ještě něco. Otevřel jsem oči a trochu se narovnal. Odmítl jsem další nášup, jak to nazval Petr, ale i po zaplacení jsem zůstal sedět na místě. Za okny se udělala tma, ale já jsem se nehýbal, i přestože jsem někde uvnitř cítil slabou potřebu jít domů, ale byla to jen titěrná část mě, takže jsem jí potlačil a nadále chytal lelky, což byla moje nejoblíbenější zábava. V hlavě mi opět běžely představy, podoby různých podivných postaviček, tak jako odpoledne, až na to, že nyní se mi to zdálo zase o kousek blíž. Z rozjímání mě probral Petr, který se dotkl mé paže a připomněl mi, že bych měl asi jít, protože jinak mi ujede i ten poslední autobus. Zvedl jsem se a vydal se na zastávku. Venku se podivně ochladilo, až mi přejížděl mráz po zádech. Zachumlal jsem se více do bundy a zrychlil jsem krok. Snad to nebylo ani tou zimou, prostě jsem někde uvnitř pocítil tak tísnivý pocit, že jsem se jím skoro až dusil. Moje rychlá chůze se záhy změnila na běh. A neulevilo se mi ani, když jsem spatřil malou lampu, která osvětlovala zastaralou zastávku. Spíš jsem měl pocit, že tíživý pocit ještě více zesílil. Začal jsem se otáčet za sebe, abych uviděl pouhou tmu. Chloupky na celém těle se mi postavily do pozoru a já s tím nic nemohl udělat. Obklopil mě strach z prázdna a ticha. Dokonce jsem měl dojem, že neslyším ani svůj dech, přestože mě až píchalo na hrudi, jak moc namáhavě se mi dýchalo. Adrenalin v mém těle musel být vysoko, ale i přesto jsem se neslyšel dýchat, necítil jsem být své vlastní srdce. Strach ještě narostl. Prudce jsem se otočil kolem své osy. Nic jsem neviděl a nic jsem necítil. Najednou zmizela i ta zastávka a světlo. Tma byla všude kolem. Někdo mě chytil za ruku, nejspíš jsem vykřikl, až na to, že jsem se neslyšel, takže nevím, ale jeho hlas jsem slyšel strašlivě hlasitě. Myslel jsem, že se mi rozskočí hlava, jak moc hlasitě ten hlas zněl. Neznal jsem ho, avšak čišela z něj hrůza. Třeštil jsem oči, abych spatřil tvář neznámého, a nakonec jsem ho poznal. Byl to muž z hospody, který tam seděl celou tu dobu. Vzpomněl jsem si na neklid, který mě zaplavil ve chvíli, kdy jsem se usadil. Mužská tvář byla zkřivená škodolibým úšklebkem a já ucítil zatrnutí v žaludku.
,, Nyní zemřu!“ napadlo mě s jistotou. Nedokázal jsem zavřít oči, jen jsem hleděl na škleb před sebou a vnímal děsivý hlas, který stále opakoval: ,,Tak jsem tě našel, královský zmetku!“
Jeho druhá ruka se přesunula na můj krk. Stisk. Zatočila se mi hlava. Na slabý okamžik jsem zahlédl světlo a pak byla tma.
Komentáře
Přehled komentářů
Máš moc krásný blog :) Koukám, že jsi tu už dlouho asi nebyla, ale je to škoda :) Máš obrovský talent! :)
Re: Blog
(Nikleri, 31. 3. 2012 13:00)Děkuji za chválu, bohužel hodně času nemám, ale hodlám to napravit :)
díky :-)
(Nikleri, 18. 12. 2009 17:27)íky mockrát Eve :-D jsem ráda, že se ti to líbí ;-)
Blog
(Havraní, 27. 3. 2012 19:41)