Requiem for a dream - kapitola 3.
Část 3
Probuzení bylo příjemné. Teplá peřina kryla moje tělo a já se cítil zase doma. Chvíli mě nic netrápilo. Moc se mi nechtělo vstávat, ale přišlo mi nefér, vůči ostatním dětem, vylehávat v lůžku, když oni musí stávat. Pravda byla, že jsem nemusel do školy a vlastně nikam, ale stejně jsem se z postele vyhrabal. Opláchl se a oblékl si čisté oblečení, které mi tu nachystali. Byl jsem jim neskonale vděčný za jejich péči a rozhodl jsem se, že si zkusím najít nějakou práci, abych je tady, tak říkajíc nevyžíral. Došel jsem do jídelny, kam bych trefil i poslepu a dal si snídani. Mnohé menší děcka na mě zíraly. Zjevně nebyly zvyklý na to vídat tady nové tváře, obzvlášť starších ročníků. Někteří mě znaly od vidění, ale těm už taky táhlo na osmnáct. V tichosti jsem se nasnídal a pak jsem šel za církevní sestrou Klárou, která vedla tento sirotčinec. Strávil jsem u ní nějakou chvíli, kdy jsme si povídali o tom, že bych mohl pracovat zatím tady jako vychovatel, než si najdu něco jiného a já to s radostí přijal. Vždycky jsem dobře vycházel s mladšími dětmi, ale nikdy by mě nenapadla tady tahle možnost. Můj bývalý vychovatel mi ukázal všechno, co jsem jako dítě neměl šanci poznat a potom mi na zkoušku přiřadil jednoho studenta. Jmenoval se Akio a byl to hrozně neposedný kluk. Nevydržel jsem to s ním dlouho, měl jsem na něj příliš klidnou povahu a nestačil jsem mu. Když jsem při obědě o tom mluvil s Kenshinem, tedy mým bývalým vychovatelem, tak mi řekl, že měl vlastně obrovské štěstí, když mě dostal do péče. Byl jsem prý strašně hodné dětsko. Přišlo mi to trochu k smíchu, ale on říkal, ať se raději nesměju, protože málo které dítě v sirotčinci bude tak v pohodě jako já. Nakonec jsme se rozloučili a on mi řekl, že na zbytek dne už mi žádného klučinu nedají, ať si odpočinu. Přijal jsem to s vděkem.
Chvíli jsem polehával, ale začal jsem se nudit. Zvedl jsem se a hodlal prozkoumat celou budovu. Jako dítě jsem si to nemohl dovolit, ale teď…
Postupně jsem to bral od horních pater a chtěl jsem dojít až do sklepa. Ale zastavil jsem se v druhém patře v učebně hudební výchovy. Nyní tam bylo prázdno, ale já i tak vešel, snad právě proto, že tam bylo prázdno. Něco mě táhlo přímo ke skříni, kde byly uložené hudební nástroje. Otevřel jsem skříň a šáhl jsem po pouzdru s houslemi. Byli stařičké, už když jsem je používal jako dítě, ale pořád hrály. Umístil jsem si je pod bradu, hned potom, co jsem si stáhl z ruky ortézu. Překážela. Chytil jsem do ruky smyčec a přiložil ho ke strunám. Udělal jsem první tah a z mého milovaného nástroje vyšly první tóny, avšak abych mohl pokračovat, tak jsem musel ohnout zápěstí, což se mi nepovedlo. Pouze jsem bolestivě sykl a upustil smyčec. Do očí se mi znovu draly slzy. Proč jsem sem vůbec chodil? Věděl jsem, že to bez výsledné, přesto jsem vzal housle do ruky a chtěl hrát. Moje srdce toužilo po tom, abych zase něco zahrál. Moje tělo to však nezvládlo.
V hlavě mi hrála melodie, kterou jsem tolik toužil zahrát. Drásalo mi srdce, že nemohu. Chvíli jsem jen tak seděl na chladné zemi a nechal si jí, alespoň přehrávat v hlavě. Potom jsem se zvedl, housle uložil na původní místo a šel jsem do pokoje. Na další prozkoumávání jsem neměl náladu. Najednou jsem nechtěl nic, jen spát. Protože alespoň ve snu jsem mohl hrát.
I v posteli jsem vnímal chlad kamenných zdí sirotčince, který působil skoro jako starý kostel, jen byl rozlehlejší. Bylo zvláštní, že mi to tady před několika hodinami přišlo, tak útulné a nyní jsem měl pocit, jako kdybych sem nepatřil a budova mi to dávala svým chladem a odtažitostí jasně najevo. Měl jsem pocit, že se stěny kolem mě svírají a já nemohl dýchat. Zabalil jsem se víc do pokrývky a snažil jsem se usnout. Nakonec se mi to povedlo, ale nevím kolik času uplynulo, než jsem uslyšel vrznutí dveří a do pokoje vešel Kenshin. Protřel jsem si oči a posadil jsem se. V Kenshinově tváři byla znát starost, která zazněla i v jeho hlase: ,, Jsi v pořádku? Nepřišel jsi na večeři, začal jsem se o tebe bát!“
Takže jsem prospal večeři, skvělé!
,, Jsem v pohodě, jen jsem unavený!“ zalžu, ale tušil jsem, že mi má lež nevyjde a měl jsem pravdu. Prozradil mi to jeho pohled.
,, Já chápu, že je to pro tebe těžké, ale musíš se s tím snažit vyrovnat, když tady budeš stále ležet, tak to nezměníš,“ řekl svým obvyklým učitelským hlasem, jenže já to věděl. Věděl jsem to, ale nějak jsem to překonat nedokázal a rozhodně jsem neměl náladu na to, aby mi tady kázal někdo, kdo má zjevně všechno, co si může přát. Já nemám budoucnost, na rozdíl od něj. Když jsem nepromluvil, tak se s povzdechem zvedl a ještě na odchodu mě pobídl, abych o tom přemýšlel, jenže já přemýšlet nepotřeboval, stejně tak jsem nepotřeboval jeho rady.
Počkal jsem do setmění. Připadal jsem si hloupě, nejdřív sem přijdu a oni mě přijmou a já pak utíkám jako nějaký zloděj, ale nějak jsem cítil, že tady taky nebudu šťastný, už nikdy jako tomu bylo dřív. Byl jsem přítěž a to jsem být nechtěl, nechtěl jsem jejich soucit ani rady, jak mám zvládat své problémy. Toho jsem si za život užil dost. Sbalil jsem si jen nějaké oblečení, které mi patřilo do batohu. Vplížil jsem se do kuchyně a vzal si nějaké potraviny, na lince jsem zanechal vzkaz, že se moc omlouvám a že jim to někdy splatím a pak jsem vyrazil do tmavé noci. Neměl jsem peníze, ale doufal jsem, že si najdu nějakou práci. Zbytek noci jsem strávil v parku na lavičce. Díky letním teplotám mi nebyla ani zima a o to, co bude v zimě, jsem se zatím nestaral. Do zimy daleko. Ráno mě probudil zpěv ptáků a zvuky rychlých kroků, až po chvíli mi došlo, že někdo běhá. Oči jsem nechal zavřené, třeba si mě nebude dotyčný všímat, ale mýlil jsem se. Běžící nohy se zastavily vedle lavičky. Cítil jsem na sobě něčí pohled, cítil jsem, že se někdo sklání a dotyk prstů na mé tváři mě příjemně pošimral. Někdo mi odhrnoval vlasy z tváře, aby na mě lépe viděl. Cítil jsem, jak dotyčný váhá, zda mi má něco říct a vzbudit mě nebo raději pokračovat ve své cestě. V duchu jsem ho prosil, aby mě nechal být. Nesplnilo se to
,, Když tady budeš takhle spát, tak budeš nemocný!“
,, Bože proč zrovna já?!“ ptal jsem se sám sebe, když mi došlo, že ten hlas patří muži ze včerejšího dopoledne.
,, Nemůžete mě nechat na pokoji?“ zasténám zoufale.
,, Ne, nemohu,“ pronesl zcela vážně a já ucítil jeho paže, které mě pevně sevřely a zvedly mě z lavičky. Držel mě v náruči jako nějaké dětsko. Zalapal jsem po dechu, tohle jsem nečekal: ,, Pusťte mě!“
,, Je mi líto, ale tohle nemohu udělat, protože jinak bych si musel vyčítat, že jsem tě nechal napospas osudu, do kterého jsem tě nechtěně uvrhl!“ vydal se na cestu jako, kdybych nevážil vůbec nic. Mířil z parku ven. Snažil jsem se protestovat, ale musel jsem si v duchu přiznat, že je mi v jeho náruči příjemně. Byla pevná a dávala mi pocit jistoty. Jako kdyby na nás čekal, stál před parkem taxi. Otevřel dveře a položil mě na zadní sedadlo, potom usedl vedle mě. Nahlásil řidiči adresu a nepromluvil celou cestu na to místo. Přišel jsem si hloupě. Taxi zastavilo a on mě vytáhl z auta ven. Objal mě kolem ramen, abych mu snad nemohl utéci a vedl mě do dvouposchoďového, velice luxusně zařízeného domku. Nějak jsem postřehl, že je to dost bohatá čtvrť. Vtlačil mě do dveří a hned je za námi zase zavřel. Zul jsem si boty a následoval ho do obývacího pokoje, kde mě usadil do pohodlného gauče. Sedl si vedle mě, aby mi snad zabránil útěku, který jsem ani moc neplánoval. Najednou jsem si nebyl jistý v tom, co vlastně chci. Seděl jsem, trochu nenápadně se rozhlížel a čekal, až něco řekne.
,, Omlouvám se, že jsem tě sem takhle dotáhl, ale bál jsem se, že bys mi mohl utéci a to už podruhé nedopustím,“ v jeho hlase jsem zaslechl něco, co mi připomnělo touhu.
,, Co ode mě chcete?“ zeptám se nervózně.
,, Nic, chci ti jen nějak vynahradit to, co jsem ti způsobil. Nebyla to má chyba, přesto se cítím jistým způsobem zodpovědný za to, co se stalo, takže jsem se rozhodl, že tady budeš se mnou bydlet. Pomohu ti ve všem, co bude potřeba, abys mohl opět hrát, a jsem si jistý, že ty hrát budeš!“ jeho jistota mě zarážela.
,, Tak to je nesmysl, já tady bydlet nebudu, nehodlám z toho, co se stalo dělat vaší chybu, takže jste si mohl ušetřit tuhle cestu, já mizím,“ měl jsem v úmyslu se zvednout a odejít, ale on mi v tom zabránil: ,, Jak už jsem jednou řekl, nenechám tě odejít!“
Vyjukaně jsem se na něj podíval. To snad nemyslí vážně?! Jenže on to vážně myslel. Můj mozek nějak nestihl zareagovat, takže jsem si až pozdě uvědomil, že se jeho obličej až povážlivě přiblížil. Najednou jsem cítil jeho měkké rty na těch svých. Líbal mě. Byl jsem tak v šoku, že jsem nebyl schopen pohybu, dokonce jsem pootevřel ústa, když na ně zatlačil svým jazykem a tím mu umožnil do nich vniknout, prozkoumat jejich měkkost. Nevědomky jsem se zapojil. Chtěl jsem ochutnat jeho a tak jsem svůj jazyk výměnou vsunul do jeho úst. Byl to nepřekonatelný pocit. Cítil jsem, jak mi do tváří stoupá horkost, ale nechtěl jsem přestat. Odtrhl se první on, ale až ve chvíli, kdy jsme zjevně oba měli pocit, že nestačíme s dechem. Prudce jsem oddechoval a pozoroval jeho tvář. Měl jsem dojem, že se rozpaky rozpustím, ale zároveň jsem cítil, že radostí vyletím někam do nebe a budu tam zářit jako sluníčko. Nevyznal jsem se sám v sobě. On se na mě díval takovým podivným způsobem, který mě nepřekonatelně lákal a strašil zároveň. Chtěl jsem, aby něco řekl. Bylo takové ticho. Kousal jsem se do rtu, ale sám jsem nebyl schopen říct nic. Nakonec promluvil on: ,, Zlobíš se?“ byla jediná otázka, kterou jeho rty, které mě ještě před chvíli líbaly, vyslovily. Nechápavě jsem na něj hledě, ptal se mě, zda se zlobím, přičemž jeho tvář říkala, že odpověď znát nechce. Zavřel jsem oči a zamítavě jsem zakroutil hlavou. Nechával jsem oči zavřené a snažil jsem se uklidnit svůj dech a bušení splašeného koně v mé hrudi. Otevřel jsem oči a to značně překvapeně, když mě jeho paže objali kolem ramen a jeho hlava spočinula ve žlábku mezi mým krkem a hlavou.
Proč to dělá? Chová se, jako kdyby mě miloval nebo potřeboval utěšit, ale potřeboval to skutečně nebo byl natolik empatický a cítil, že to potřebuju já? Pomalinku jsem zvedl ruce a objal jsem ho na oplátku. Má zdravá ruka spočinula na jeho hlavě a pohladila ho po vlasech, tak jemných, že mi několik pramenů proklouzlo mezi prsty. Pomaličku a značně nejistě jsem položil hlavu na jeho temeno a zahleděl jsem se do stěny. U srdce mě něco bolelo a v krku jsem cítil knedlík. Skoro jsem nevnímal, že mi po tváři stékají slzy. Zvedl hlavu a já mu uhnul tou svou, díval se mi do očí a utíral mi mokré tváře. Úplně neznámí člověk a utěšoval mě tady ve své náruči. Nedávalo mi to smysl, ale smysl teď nebyl důležitý. Ne v tomhle okamžiku. Teď bylo to nejdůležitější hřejivý pocit, který se mnou pomalinku rozšiřoval jako plamínek naděje. Jeho jemné prsty mi přejely po tváři a pak po rtech. Jeho rty znovu políbily ty mé a já zavřel slastně oči. Bylo to něco, co se nedalo popsat slovy. Jeho jemné, ale pevné ruce se rozeběhli po mém těle a já ho nechal. Jen jsem si užíval toho pocitu teplých dlaní na mé holé kůži. Holé kůži. Nevšiml jsem si, kdy vklouzl pod mé triko, ale to nebylo důležité. Oplácel jsem mu jemné doteky jednou rukou a nechal jsem se položit na postel. Podíval se mi do očí a já se málem utopil v jeho hlubokých očích. Jeho rty putovaly od mých úst, přes krk, hrudník, bradavky, kde se na moment zastavil, aby věnoval pozornost oběma a pak se lehounce jako motýlci vydali k mému břichu. Měl jsem zavřené oči a pod těmi drobounkými doteky jsem se doslova svíjel. Měl jsem pocit, že tam, kde mě políbil, zůstala nějaká stopa, protože jsem tam jeho polibek stále cítil. Nechal jsem ho, aby mi stáhl kalhoty i se spodním prádlem. Můj mozek se prostě podrobil touze po lásce a bylo mu jedno, že je to nepřirozené. Že to každý odsoudí. Na moment mě opustil a já otevřel oči, abych spatřil jeho dokonalou postavu. Byl jako mladý bůh. Silný a krásny a jeho nahé tělo mě fascinovalo. Znovu se navrátil k mým rtům a jeho ruka vklouzla do mého klína. Propnul jsem se v zádech a tiše jsem vzdychl.
,, Pšššš…jen se uvolni!“ šeptal mi jeho hlas do ucha, ale já se nedokázal uvolnit. Ne když mě jeho ruka doháněla k šílenství. Tiše jsem naříkal a on mě líbal na rty a tváře. Pak se jeho rty chopily iniciativy a taktéž vklouzly mezi má útlá stehna, aby mě mučila. Jeho horká ústa, cítil jsem se jako v ráji. Můj dech byl hlasitý a rychlý a měl jsem dojem, že dusot mého srdce musí být slyšet i v sousedním domě. Pak přišel okamžik naprosté rozkoše, která mou mysl vymrštila do ráje a mé tělo prohnula do oblouku. Ze rtů se mi vydral spokojený stén a jeho ústa naplnila mléčně bílá tekutina z mého těla. Snažil jsem se uklidnit a začít vnímat, co se děje, ale to už mi roztáhl nohy a do mého konečníku pronikl jeden jeho nasliněný prst. Zalapal jsem po dechu mírným šokem. Nebolelo to, spíš mě to vyděsilo.
,, Ne… tohle…!“ vytřeštil jsem na něj oči, ale on se jen pousmál a řekl mi, že se nemám ničeho bát, že bude jemný a pak se k jeho prvnímu prstu přidal i druhý. Tentokrát mým tělem projela bolest.
,, Jsi tak sladký, ani nevíš, kolik energie vkládám do toho, abych si tě nevzal rovnou,“ jako kdyby to chtělo jeho tělo dokázat, že to je pro něj námaha. Hruď se mu zběsile zvedala a v obličeji byl lehce zarudlý. Jeho prsty se ve mně pohybovaly a já se snažil nekřičet. Na jednu stranu to bolelo a na tu druhou mě to vynášelo do nebe. Nechápal jsem pocity, které mi lomcovaly tělem, ale ani jsem je nestihl pochopit. Nasadil si na penis kondom a potřel mi anální otvor lubrikačním gelem, pak jsem jen cítil obrovský tlak a prudkou bolest, jak do mě vstupoval. Měl ve tváři blažený výraz a díval se mi do očí, ale já je nedokázal udržet otevřené. Snažil jsem se přebýt nějak tu bolest, ale jeho pomalý průnik do mého nitra mě mučil snad víc, než kdyby si mě vzal rychle a bezcitně.
,, Podívej se na mě!“ znělo to trochu jako rozkaz, tak jsem otevřel oči a on se usmíval a jednou rukou mě hladil po břiše.
,, Jsi nádherně úzký a já slibuju, že se ti tohle bude líbit, nikdy na to nezapomeneš,“ už během těch slov do mě začal přirážet a já zalapal po dechu. Kousal jsem se do rtů a snažil jsem se nemyslet na bolest, ale on měl pravdu. Netrvalo dlouho a bolest vystřídal zvláštní spokojený pocit. Z počátku slabý, ale pak silnější a dokonalejší a já už nedokázal nic jiného, než tiše vzdychat slastí. On se ke mně při jednom hodně hlubokém průniku naklonil a jeho rty se zmocnily těch mých. Jeho pohyby zrychlily a mé stény také. Jak se nade mnou nakláněl a přitom přirážel, tak se celým břichem třel o můj penis, což mě vzrušovalo snad ještě víc. Jeho dech mi prozrazoval, že brzy dosáhne vrcholu a já si začal přát, aby neměl kondom, abych mohl cítit jeho horké semeno, jak prýští do mého nitra. Pak zanaříkal a já ve stejném okamžiku zašpinil naše břicha svým semenem. Zavřel jsem oči a snažil jsem se zklidnit svůj dech. Bylo to tak silné. Cítil jsem, jak ze mě vyklouzl a pak se položil vedle mě.
,, Bylo to nádherné,“ políbil mě a objal mě kolem pasu. Přitulil jsem se k němu. Ano k němu, ani jméno jsem neznal a přesto to byl první muž, s nímž jsem měl pohlavní styk. Můj první milenec. A vlastně nejen jako muž. Byl zcela první, koho jsem líbal a měl s ním sex. Únava a spokojenost mě nakonec přemohly a já upadl do klidného spánku.
Komentáře
Přehled komentářů
Taky se přidávám a smekám. Opravdu se mi to moc líbilo a jen doufám, že napíšeš brzy další povídku, opravdu psát umíš. S příběhem si opravdu hraješ a umíš odbočit od děje, aniž by se čtenář nudil. Co se týče závěrečné části, nemohu nic vytknout, opravdu to působí věrohodně a já se jen těším, že si brzy přečtu od tebe něco dalšího. A je mi vážně ctí, že tě mám v J-Rockové jeskyni ^^
Re: Nádhera
(Nikleri, 13. 9. 2010 11:50)Děkuji za slova chváli, rozhodně psát budu, je to moje vášeň a je jen dobře, že se to líbí. Díky mockrát :)
*shok*
(Larten, 12. 9. 2010 21:01)
WOW... je jediné slovo, na které se teď zmůžu. Jak? Kdy? Co...? Upřímně, v hlavě mi teď kmitá strašně moc otázek a já se pořád nestačim divit.
Abych ale přešel do trochu jasnější formy psaní- nádherná povídka, fascinovali mě ty přirovnání. Jde vidět, že už máš léta zkušeností se psaním, protože tohle dokáže napsat jedině génius.
Co se týče tý... intimnější části, tý se týkají moje dotazy. Nechápu, jak jsi dokázala tak PŘESNĚ vystihnout pocity kluka, který to zažívá- poprvé. A za to máš samozřejmě můj velký obdiv. Z čeho jsi čerpala? Odkus jsi brala informace? *nevěřícně kroutím hlavou, s lehkým úsměvem na rtech* Ale musím ti nechat to, že jsi to vystihla přesně, do detailu.
Je to nádherná povídka, u který se člověk nedokáže zastavit a musí jí dočíst do konce... A mou jedinou otázkou na tebe je: Bude pokráčko? :)
Re: *shok*
(Nikleri, 12. 9. 2010 22:31)
Ano, tato povídka má samozřejmě pokračování, tedy mám ho v hlavě a zbývá ho dotvořit na ,,papír" :)
Děkuji velmi moc za chválu, zahřála :)
Nádhera
(Anelea Shorren, 12. 9. 2010 22:26)