Chvíli jsem ještě ležel v posteli, ale nakonec mi to nedalo a zvedl jsem se taky. Když už chystal snídani, tak já ustlal postel a potom, co jsem si oblékl spodní prádlo, které jsem našel v koupelně na zemi a košili. Ještě jsem se necítil tak dobře, abych se jako on vydal do kuchyně nahý. Stál u sporáku, jak ho bůh stvořil. Musel jsem polknout, abych vůbec mohl promluvit.
,, Copak chystáš?“ zeptal jsem se zvědavě a sedl jsem si ke stolu.
Otočil na mě hlavu a usmál se:
,, Snídani. Rozhodl jsem se přichystat anglickou snídani, vajíčka, slanina, toasty, doufám, že to máš rád!“
,, Ještě jsem to takhle zkombinované nejedl,“ přiznám. Přeci jenom v děcáku se docela na jídle šetřilo. Většinou jsme snídali vařenou rýži a jen výjimečně jsme měli tradiční japonskou snídani, ale nikdy nic nákladného.
Když jsem viděl, jak míchá vejce, tak jsem nemohl jen tak sedět. Nebyl jsem zvyklý nic nedělat. Tak jsem se zvedl a začal jsem otvírat zásuvky, abych našel talíře a příbory.
,, Nemusíš to dělat! Klidně si sedni, nachystám to,“ otočil se na mě.
,, Já ti, ale chci pomoci,“ vytáhl jsem talíře a začal jsem hledat příbory. Poradil mi, kde je mám hledat. Vytáhl jsem tedy hůlky, protože jsem jimi byl zvyklý jíst, ale Seiji mě požádal o vidličku. Vytáhl jsem tedy raději dvě, protože jsem si uvědomil, že se mi asi nebude chtít zvedat se pro vidličku, když mi jíst hůlkami nepůjde. Seiji zatím dodělal snídani a naservíroval ji na talíře. Sedli jsme si vedle sebe a já poděkoval za jídlo.
,, Itadakimasu!“ zavřel jsem oči, spojil dlaně a sklonil k nim hlavu.
Pustil jsem se do jídla a nedokázal jsem pochopit, jak je to výborné.
,, Naoe, nemusíš hltat, to jídlo ti z talíře neuteče,“ upozornil mě klidně Seiji.
,, Promiň, vůbec mi to nedošlo,“ omluvil jsem se rychle.
,, To nic, jen nechci, aby ti zaskočilo. Jsem rád, že ti jídlo chutná, ale bude tě bolet žaludek, když budeš tak moc hltat,“ usmál se na mě mile.
Dojedli jsme jídlo. Já se dost hlídal, abych nehltal, jako kdybych nejedl celý den. Přesvědčil jsem Seijiho, že zvládnu umýt nádobí a on se šel osprchovat a obléct se. Sundal jsem z ruky ortézu, kterou jsem spíš nenosil, než nosil, i když mi doktor doporučil, abych ji měl na ruce stále a sundával ji jen na koupání. Dokud jsem umýval jen příbory, bylo to v pohodě, ale talíře jsem musel brát do levé ruky a pravou dost opatrně umývat nádobí. Vůbec jsem v ní neměl sílu a nehodlal jsem Seijimu rozbít talíře. Všechno jsem umyl a dal do odkapávače. Docela mě překvapilo, že Seiji nemá myčku na nádobí. Vždycky jsem si myslel, že bohatí lidé si potrpí na drahé přístroje a co nejméně pohybu, takže myčku či sušičku používají běžně, ale Seiji neměl nic z toho. Utřel jsem kuchyňskou linku a utěrku dal na topení vysušit. Nasadil jsem si znovu ortézu a sedl jsem si ke stolu. Nějak jsem neměl nejmenší potuchy o tom, co se bude dít nebo, co budu dělat. Seijiho jsem pořádně neznal. Zamyslel jsem se nad tím, co o něm vlastně vím a uvědomil jsem si, že znám jeho jméno a podle toho jak chodí oblíkaný a v jakém žije domě, si myslím, že je dost bohatý, ale jinak jsem neměl o něm, jeho zálibách, krom sexuální orientace, žádné další povědomí.
Hodně jsem se zamyslel, takže jsem si ani nevšiml, že se vrátil. Kdyby se mě jemně nedotkl na rameni, tak sním asi dál. Prudce jsem se otočil a zmateně se na něj podíval. Netušil jsem, jestli něco říkal nebo ne. Jak jsem se mohl takhle ztratit ve vlastních myšlenkách?
,, Promiň, říkal jsi něco?“ zeptám se nejistě.
,, Ne, jen jsem se snažil tě probrat z transu… na co jsi myslel?“ zeptá se s úsměvem a sedne si naproti mně. Prohlédl jsem si ho. Byl umytý, voněl mýdlem a byl oholený. Neuvěřitelně mu to slušelo. Připadal jsem si vedle něj nějak otrhaně, což jsem vlastně i byl.
,, Jen jsem se zamyslel, o nic nešlo,“ nechápal jsem, proč jsem mu nedokázal říct něco ve stylu, moc tě toužím poznat, chci o tobě vědět víc nebo co kdybychom si povídali? Jen jsem řekl nic neprozrazující frázi, která mě od něj držela svým způsobem dál, a to jsem nechtěl, přesto jsem to udělal.
,, Dobrá tedy,“ pousměje se a sáhne po mobilním telefonu, který se rozvibroval na stole. Jo, je to tedy. Nejsem pro něj důležitý. Proč bych taky měl? Sledoval jsem, jak mluví do telefonu, aniž bych vnímal význam slov, která říká. Zavěsil a podíval se na mě.
,, Tak, co bychom dneska podnikli? Dostal jsem volno, sám netuším proč, ale celkem se to hodí. Můžu tě líp poznat,“ jeho ruka se dotkla jemně mého obličeje. Nechápal jsem, jak tohle dělal. On mě prostě uchvacoval, jako kdyby četl mé myšlenky, nebo myslíme na to stejné, jen já nedokážu své myšlenky vyjádřit slovy a doufám, že je řekne on nebo někdo jiný za mě.
,, Já nemám nejmenší tušení, co se dá ve městě dělat, nějak jsem byl buď v domově, nebo ve škole, maximálně jsem viděl koncertní halu, když jsme měli nějaký větší koncert!“
Přišlo mi, že se chovám hloupě. Jako kdybych ho obviňoval nebo já to tak aspoň slyšel, ale on zjevně ne, protože se jen usmál a řekl, že to je perfektní. Že se projdeme společně po městě, nakoupíme mi nějaké oblečení a pak spolu zajdeme na jídlo a už z něj padaly nápady, co všechno spolu můžeme podniknout. Všechno to jeho povídání a těšení se, ve mně vyvolalo dojem, že se taky těším a začal jsem se dokonce i usmívat. Všechno mi přišlo takové jednodušší s ním po boku.
Po nějaké chvíli, kdy jsme uklidili postel a dooblékli se, jsme nasedli do auta a vyrazili do města. Když jsem nasedal do černého sedanu, nemohl jsem si nevšimnout červeného sportovního auta, i když bylo pod plachtou. Najednou ze mě všechno nadšení ze dne, stráveného se Seijim, spadlo. Všechno se mi vrátilo. To, jak se maska auta ke mně přibližovala a mě to přišlo jako věčnost, i když to nejspíš byl jenom okamžik. Znovu mi zaškubalo v ruce. Věděl jsem, že je to mé podvědomí, ale nešlo tomu zabránit. Podíval jsem se k sobě pod nohy a snažil jsem se na to nemyslet a doufal jsem, že Seiji brzy vyjede z garáže a svou společností mě donutí zase zapomenout. To, že se budeme asi do garáže vracet večer, jsem nechtěl v tuhle chvíli brát vůbec na zřetel. Jen jsem si v duchu stále opakoval jako zaklínadlo: Jeď, jeď už, prosím! Jeď! Jenže auto se stále nehýbalo a teprve, až když se Seiji dotkl mého ramene a pevně mi ho stiskl, jsem pochopil, že mám zavřené oči, jednu ruku mám zatnutou v pěst a sedím jako přibitý.
,, Naoe….co…?“ ptal se, ale pak umlkl. Pustil mé rameno, nastartoval a rychle vyjel z garáže a pak dál do ulice pokračoval poměrně rychle. Čím dál jsme byli od domu, tím víc jsem se uvolňoval. Nejprve jsem otevřel oči, pak jsem povolil stisk a nakonec jsem se uvolnil celý a hluboce jsem vydechl. Bylo to, jako když z Vás spadne takový nějaký pomyslný kámen, který vás tíží.
,, Je to lepší?“ zeptá se mě tiše, aniž by se na mě podíval. Sledoval silnici.
,, Ano, omlouvám se. Měl bych už se s tím vyrovnat, ale je to…“ zarazil jsem se, protože jsem nedokázal pojmenovat ten pocit, který tohle se mnou dělal.
,, To nic, chápu tě. Bylo to pro tebe trauma. Taky mě mohlo napadnout, že to auto uvidíš a že ti to připomene, co se stalo. Jsem hlupák!“
V jeho hlase byla slyšet zloba. Zlobil se sám na sebe, ale to jsem nechtěl. Nepovažoval jsem ho za viníka. Nikdy jsem to tak necítil. Vinil jsem za to toho, kdo mě do silnice strčil a snad i sebe, že jsem se nepohnul, ale Seiji za to nemohl.
,, Ne, Seiji, takhle si neříkej. Nemůžeš za to, co se stalo a pokud se tomu nepostavím čelem, tak mě bude celý život děsit červená barva? Tohle nic neřeší. Musím se s tím poprat, ale teď si nebudeme kazit pěkný večer, ano?“ usměji se na něj a opravdu se snažím nemyslet na nic z toho, co jsem před několika málo chvílemi prožíval.
Tiše kývl a dál se věnoval řízení auta. Dojeli jsme k velkému, nedávno postavenému obchodními domu, který svou velikostí připomínal nějaké muzeum, až na to, že tady byli různé obchody. Dole nějaké potraviny a bankomaty. V prvním patře zlatnictví, šperky a drahé oblečení. Ve druhém patře optik, parfumerie, herna, počítačová prodejna a v posledním patře, podle mapky měli být různé jídelny, takže si člověk bude moci vybrat z široké nabídky jídel a nápojů a odpočinout si po těžkém dni plném nakupování. Líbilo se mi to, ale zdálo se mi to docela přehnané. Nikdy jsem v podobném obchodním centru nebyl, takže jsem se rozhlížel a přišel si jako Alenka v říši divů. Všechny obchody mi přišli až moc luxusní a drahé, a když se mě snažil Seiji do jednoho z nich dostat, tak jsem se urputně bránil, protože jsem nechtěl, aby za mě utrácel peníze, ale nějak mě tam dokonce dotáhl. Donutil mě se obléknout do nějakých šíleně drahých kusů látky a pak to koupil. Nechal si to zabalit a dokonce to i nesl. Tohle se opakovalo asi v šesti obchodech. Každý byl zaměřený na jiný druh módy. Když jsme skončili, byl jsem unavený. Šíleným způsobem. Boleli mně nohy a cítil jsem se jako po těžkém pracovním dni. S láskou jsem si vzpomněl na okopávání záhonů v sirotčinci. Tohle mi přišlo mnohem horší. Následoval jsem Seijiho do posledního patra domu, abych si unaveně sedl do polstrované sedačky a čekal, než Seiji donese jídlo z fast foodu. Nikdy jsem v něm nejedl, bylo to na mě vždy moc drahé, ale Seiji mě přemluvil, že je to skvělé. Sice se to nemůže moc často, protože to není zdravé, ale že jednou mě to nezabije.
Zatímco objednával a čekal na jídlo, já se rozhlížel po všech rožcích, abych zjistil, co za jídla tady všichni nabízejí a pak mě překvapilo, že v jednom z rohů byl obchod s hudebninami. Vůbec bych ho tady nečekal, ale na první pohled mě okamžitě uchvátil. Aniž bych věděl proč, zvedl jsem se a jako v transu k němu došel. Ve výloze byli elektrické kytary, basové kytary, flétny, noty a housle. Vešel jsem dovnitř a došel k jedněm vystaveným. Měli krásné namořené dřevo, leskly se a bylo poznat, že jsou naprosto nové. Bylo to jako vidět po neuvěřitelně dlouhé době svého nejlepšího kamaráda. Málem jsem přehlédl prodavačku, která s úsměvem přišla a zeptala se, jestli si chci nějaký nástroj vyzkoušet. Slabě jsem kývl a ona mi automaticky podala nástroj, na který jsem doslova zíral. Převzal jsem housle a prohlížel si jejich dokonalost, ty křivky.
,, Mohu?“ zeptal jsem se na to, jestli si můžu zahrát.
,, Jistě,“ dívka se mile usmála a podala mi smyčec. Než jsem ho převzal, sundal jsem z ruky ortézu. Na paměť mi vyplula vzpomínka na domov, kde jsem to už jednou zkoušel, ale já si v duchu řekl, že teď to bude jiné. Musí být.
Ortézu jsem položil na pult. Vložil si milovaný nástroj pod bradu a nachystal si smyčec. Vydechl jsem, zavřel oči jako vždy a pak jsem zkusmo udělal první tah smyčcem po strunách. Housle vydali nádherný zvuk. Rozbušilo se mi srdce jako splašené. Do očí mi vhrkly slzy. Začal jsem hrát. Ruka se mi třásla a přišlo mi, že v ní nemám žádný cit, a když jsem hrál, tak jsem vůbec necítil, že mi smyčec padá. Až tiché bouchnutí, když spadl na zem, mě probralo. Podíval jsem se na prodavačku a s omluvou jsem jí podal housle levačkou, aby mi náhodou také nespali. Pravá ruka mě bolela tak moc, že se mi chtělo křičet, ale jen mlčky jsem si znovu nasadil ortézu a měl jsem se k odchodu. Ve dveřích stal Seiji. Měl v očích něco zvláštního, ale neřekl jediné slovo. Jen jsme si šli společně sednout ke stolu. V tichosti jsme se najedli. Bylo to zvláštní. Nepromluvili jsme ani cestou domů. Když jsme za sebou zavřeli vchodové dveře, odnesl jsem nakoupené oblečení do pokoje, kde jsem ho vytáhl z tašky a začal ho urovnávat do komínku vedle postele.
,, Můžeš si ho dát do skříně, už jsem ti tak udělal místo, pokud chceš!“
Podíval jsem se na něj:
,, Díky!“
Uložil jsem oblečení do skříně a sedl jsem si na postel.
,, Nemůžu ti nějak pomoci?“ zeptal se mě a sedl si ke mně na postel. Z jeho hlasu bylo poznat, jak moc ho trápí, že se trápím já, ale on s tím nebude moci udělat vůbec nic. Budu se muset nějak vyrovnat s tím, že už si nikdy zjevně nezahraju. Nevěřím na zázraky, jako bývají v trapných televizních seriálech nebo tuctových knihách, které čtou znuděné paničky doma. Tady se nestane zázrak a nezačnu hrát, jako když někdo začne v seriálu náhle vidět. Budu se s tím muset vyrovnat a budu muset najít způsob, jak se živit, abych nebyl Seijimu pořád na krku. Nemůžu ho přeci využívat a zvlášť ne, pokud mě skutečně miluje, jak už mi několikrát řekl.
,, Jsi hodný, ale ne… tohle budu muset nějak zvládnout sám!“ pohladím ho lehce po oholené tváři. Byl jsem hrozně moc rád, že byl po mém boku. Chtěl jsem ho poznat, stejně jako on mě, ale díky tomu, jak jsem se dneska choval, k tomu opět nedošlo a to mě mrzelo asi ze všeho nejvíc. Za okny se stmívalo a na mě dolehla únava z celého dne. Odešel jsem se osprchovat, protože na koupel jsem neměl sílu a pak jsem se položil do postele. Seiji si později lehl ke mně, ale já měl zavřené oči a hrál jsem, že už spím, ale stejně jsem nemohl. V hlavě jsem měl příliš mnoho myšlenek, ale jedno jsem věděl, že Seiji je pro mě záchranou.
Komentáře
Přehled komentářů
Krásný :)
Na chvíli jsem se lekl, že na housle hned "napoprvý" začne hrát a svým způsobem jsem i chtěl, aby tomu tak bylo, ale.. takhle je to lepší, daleko lepší. Jako obvykle (a že se pořád divím!) je to nádherný, plný tak krásných myšlenech, že ve mě všechno kypí, že mě to nutí přemýšlet nad vším možným.
Děkuju a.. chválím, moc chválím :)
Re: ...
(Diamon, 27. 5. 2012 20:51)
Děkuji a jsem ráda, že to někdo čte :) baví mě díky tomu psát dál, takže za to ti moc děkuji :) a věř, že pokud budeš chtít budu psát další a další pokračování :)
S díky Diamon
...
(Larten, 25. 5. 2012 19:33)