Requiem for a dream
Část 1
Zvonek, který nepříjemně zněl v uších, oznamoval poslední hodinu tohoto školního roku, takže mnohým studentům nepříjemný zvuk dokonce udělal radost. Rychle se zvedali ze svých lavic, těšíc se na dva měsíce horkých dní plných vody a slunce. Jako by to chtělo potvrdit, slunce pořádně připékalo a na silnice v okolí školy působila jako živá bytost, protože se horkem doslova kroutila. Vesele hlasy se nesly celou, poměrně novou budovou umělecké akademie.
Neuplynulo ani dvacet minut a škola zela prázdnotou, až na pár profesorů, kteří balili poslední květiny a dárky, jež dostali od svých studentů. Deset měsíců tady panoval čilý ruch, pln hudby, zpěvu nebo tichého črtání tuhou či tahy štětcem na plátno. Nyní zde bylo ticho, jen z jedné místnosti se ozvaly zprvu tiché tóny houslí. Jejich tónina byla hluboká a skladba, kterou tvořily, byla plna smutku a nesplněných snů. Kdo by se do této písně zaposlouchal, pocítil by hluboký zármutek nad něčím, co někdy za život ztratil. Nikdo jí však neposlouchal. Všem bylo jedno, kdo jí hraje anebo proč.
Kdybyste vešli do třídy, spatřili byste mladého, sotva dvacetiletého chlapce s jemnými, téměř až dívčími rysy. Černé vlasy s odlesky modré v zadu sestříhané na krátko, ale vepředu přecházející od delší ofiny, která mu kryla čelo, do delších pramenů lemující mu snad bezchybnou, téměř alabastrovou pleť. Oválná tvář s ostře řezanou bradou podpírající hudební nástroj by mohla svědčit o aristokratickém původu, avšak to by nesměly být rysy rtů, nosu a očí tak jemné. Obočí lemující oči tvaru mandlí, mají hnědočernou barvu, ale převládá více hnědé. Chlapec má nyní oči zavřené, protože celým svým tělem je spojen s každým tónem, který se line z jeho milovaného nástroje, avšak kdyby je otevřel, spatřili byste jejich zvláštní karamelovou barvu. Rovný, pomenší nos a plné lehce pootevřené rty. Štíhlý krk, přecházející v pevnou, snad trochu hubenější hruď. Dlouhé ruce se štíhlými, avšak hbitými prsty. Útlé boky a dlouhé nohy. Skutečně mohl při pohledu zezadu působit jako děvče. Poslední tóny skladby ,, Requiem for a dream ,, dozněly učebnou a mladík jménem Naoe otevřel oči.
Po zádech mi přejížděl mráz, který ovšem způsobil strach a nikoli krása skladby. Byl jsem v posledním ročníku na téhle střední umělecké škole. Nemám rodinu a mnoho přátel také ne. Nechtěli se se mnou kamarádit, protože na co je jim přátelství s někým z dětského domova?! Vlastně jenom díky tomu, že vynikám už od dětství ve hře na housle, tak jsem mohl dostat šanci. Jedná stará učitelka na hudební výchovu, která docházela do sirotčince, si všimla mého nadání a zajistila mi i příjmací řízení. Díky svým špičkovým výkonům a lásce k hudbě jsem po roce dostal prospěchové stipendium a mohl zde i nadále studovat. Pro mě to byly ty nejhezčí okamžiky v životě, jenže ty teď měly skončit. Dosáhl jsem plnoletosti již před třemi měsíci a jen díky tomu, že jsem byl ve škole, mohl jsem zůstat ještě v sirotčinci, jenže nyní skončil školní rok. Můj poslední a já budu muset odejít ze školy a také domova, hledat si práci nebo pokračovat dál na prestižní umělecké akademii, na kterou jsem se sice dostal, ale neměl a nikdy nebudu mít finance. I kdybych tam totiž dostal stipendium, tak nepokryje všechny výdaje. Bolel mě z toho až žaludek. Na okamžik jsem ještě zavřel oči: ,, Ještě jedenkrát,“ zašeptala má ústa a já zahrál další ze svých milovaných skladeb. Vivaldi pro mě znamenal hodně a jeho ,, léto ,, bylo nepřekonatelné. U konce mě vyrušil zvuk otevíraných dveří. Otočil jsem se k nim a spatřil postarší ženu s kbelíkem a koštětem. Uvědomil jsem si, že už tady nemám, co dělat. Sbalil jsem si housle do pouzdra, naposledy se podíval po třídě, kde jsem strávil čtyři roky a pak se s omluvou, že zdržuji, vydal pryč z budovy. Došel jsem až k přechodu, kde svítila červená. Zrovna skočila, takže jsem měl dost času, zapnout si mp3, kterou jsem dostal jako dárek od svého vychovatele v domově. Normálně dostáváme jen drobnosti nebo oblečení, ale on mi řekl, že si to zasloužím a navíc, že mám osmnáct, což je významný den. Musel jsem se usmát. Měl jsem ho rád, byl ke mně moc hodný, ale teď už ho možná neuvidím. Procházel jsem si písně, většinou vážnou hudbu, když v tom jsem za sebou zaslechl hádku. Neotáčel jsem se, nemám rád takové scény. Křik se dostal skoro až ke mně, když do mě někdo strčil a já, jelikož jsem stal hned u krajnice, vletěl do vozovky. Dopadl jsem bolestivě na všechny čtyři. Chtěl jsem se zvednout, uslyšel jsem někoho křičet pozor a já otočil hlavu. Spatřil jsem červené sportovní auto, jak míří přímo na mě. Najednou se svět kolem mě zpomalil, nemohl jsem se hnout. Přišel náraz a bolest. Pak tma. Ta bohužel k mé smůle netrvala dlouho. Uvědomoval jsem si bolest. Projížděla celým mým tělem a jen ona mi dávala jistotu, že stále žiju. Cítil jsem snad každičkou kost v těle. Bylo zvláštní, že první myšlenka, která mě napadla a kterou jsem vyslovil, byla: ,, Kde mám housle?“
Nestaral jsem se o sebe, o bolest, přestože byla značná. Musel jsem myslet zrovna na housle, můj jediný majetek.
,, Nemluv, sanitka tady bude za chvíli!“ uslyšel jsem hlas někoho nad sebou. Pohled jsem měl rozostřený a pořádně ho neviděl, ale jeho hlas byl příjemný. Hluboký, skoro až smyslný. Slyšel jsem spoustu hlasů, ale ten jeho byl tak uklidňují, přestože z něj čišel strach. Houkání sanitky. Hodně rukou. Chtěl jsem ho ještě slyšet, ale nešlo to. Hlasů tu bylo příliš mnoho. Někdo se ptal, co se stalo. Pak jsem slyšel, co jsem prožil. Někdo mě nechtěně strčil do silnice a řidič červeného auta to neubrzdil. Byla to hloupá nehoda. Bolest prudce stoupla, když mě přenášeli na nosítka. Někdo na mě mluvil, ale kolem mě se zase začala vytvářet milosrdná tma, která snad utlumí mé bolesti.
Část 2
Probuzení nebylo příjemné. Zpočátku jsem viděl jenom stíny, všechno bylo jako mlžný rubáš. Snažil jsem se mrkat a tak se nepříjemné mlhy zbavit. Povedlo se až za několik minut. Podle tichého pípání jsem poznal nemocnici. Cítil jsem se malátně a slabě. Bolest, ale ustoupila. Pohled se mi zostřil a já spatřil tři nazelenalé stěny a jednu stěnu ze skla. Kolem mě nebylo nic, jen přístroje a hadičky. Za skleněnou stěnou byla malá místnost a za ní další skleněná stěna. Dál jsem nedohlédl, protože když jsem se o to pokoušel, tak mě začaly oči nepříjemně pálit. S obtížemi jsem polkl, cítil jsem v krku něco, co tam být nemělo. Znovu jsem polkl, snažíc se té věci zbavit. Škrábalo to. Když jsem zvedl ruku, uviděl jsem jednu hadičku a taky nějaké drátek, který mizel v manžetě omotané kolem mé paže. Hadička mi do těla přiváděla tekutiny. Druhou ruku jsem zvednout nedokázal, přišla mi nějak těžká. Ještě chvíli jsem se sledoval, a pak přišla sestra, která jakmile zjistila, že jsem vzhůru, tak někam odběhla. Vrátila se za nějaký čas s mužem v bílém plášti.
,, Zdravím mladíku, jak se cítíte?“ ptal se, ale už mě začal prohlížet. Něco říkal sestře, ale já jsem jim moc nerozuměl. Mluvili spolu tou svou lékařskou hatmatilkou. Potom se doktor obrátil zase na mě: ,, Pamatujete si, co se stalo? Vaše jméno? Kde bydlíte?“
Bylo toho strašně moc. Snažil jsem se odpovídat, ale točila se mi z toho všeho akorát hlava. Znovu mi zopakoval, že mě srazilo auto a že jsem měl mnohočetná drobná poranění. Nejhorší prý bylo moje zlomené zápěstí na pravé ruce, které mi museli operovat. Doktor dále něco říkal o slabém otřesu mozku, ale já už ho nedokázal vnímat. Mám zlomené zápěstí, na ruce, kterou držím smyčec! Stáhl se mi žaludek strachem a já přerušil doktora: ,, Budu moci ještě hrát?“ strach z mého hlasu musel být vycítit, protože mě sestra lehce pohladila po zdravé ruce a lékaři vysvětlila, že u mě našli housle. Doktor pochopil a pak se na mě také podíval se soucitem: ,, Je mi líto, chlapče, ale i když se ti ruka zcela zahojí, tak tě bude bolet, navíc si měl poškozených i několik šlach, takže si nemyslím, že…,“ nedokončil. Asi ho zarazil výraz v mém obličeji. Měl jsem najednou pocit, že se mi nedostává vzduchu. Škrábání v krku zmizelo, místo něho se tam objevil knedlík a já cítil, jak mi po tváři stékají slzy.
Tohle nemůže být pravda, vždyť já nic jiného neumím. Co se mnou bude?
Teď se mi zdál můj život ještě horší než předtím. Tahle situace byla bezvýchodná. Nikdy jsem neuměl nic jiného než hrát na housle a i tohle jsem měl nyní ztratit. Chtělo se mi křičet, nadávat, ale zdusil jsem to. Pouze slzy mě usvědčovaly. Od té chvíle jsem nevnímal, jak čas běží. Minuty, hodiny, dny, týdny. Byl to všechno jen sled, sled události, které nebyly důležité. Rány se hojily, sádru mi sundali, nechali pouze dlahu a po dalších třech týdnech mě dokonce propustili z nemocnice, jen s ortézou. Nyní jsem byl sám, bez domova, bez budoucnosti a už jsem neměl ani ty housle, které jsem tolik miloval. Bezmyšlenkovitě jsem se toulal celý den městem. Nohy mě zavedly do parku, kde jsem často chodil cvičit. Byl tam totiž klid, nikdo tam nechodil, až na mě. Tedy aspoň doposud tomu tak bylo.
Usadil jsem se na lavičku, jedinou v parku, kterou ještě nezničili termiti. Opřel jsem si hlavu a zavřel oči. Poslouchal jsem zvyku přírody. Bylo krásně teplo, ale mnou procházel chlad. Snad jsem usnul. Z podivného snového světa mě probral hlas: ,, Jak vidím, tak tě propustili!“
Už jsem ho někde slyšel, ale nedokázal jsem si ho vybavit ani osobu, které patřil. Otevřel jsem oči a spatřil nad sebou velmi mladého muže, jehož vlasy měly podivný modrostříbrný odlesk. Měl je moderně střižené. Pohled jeho šedomodrých očí mě doslova přikoval k lavičce. Pod rovným, malinko širším nosem byla plná, krásně tvarovaná ústa.
,, Mohl by být herec,“ napadlo mě. Bylo poznat, že není místní. Postavu ve sportovní teplákovce měl svalnatější a na první pohled působil mužně, přestože mu bylo snad jen o pár let víc než mě. Já jsem proti němu musel vypadat jako tintítko.
,, Ty si mě nepamatuješ, že?“ zeptal se a já si najednou uvědomil, kam patří jeho melodický hlas.
,, Mluvil jste na mě po té nehodě?!“ spíš jsem konstatoval, než se ptal, ale otázka tam byla také poznat.
,, Tak, že si pamatuješ,“ usmál se a mě se zastavil dech v hrudi, jak kouzelný byl ten lehký pohyb rtů, který malinko poodhalil krásné, rovné a bílé zuby.
,, Jsem velice rád, že jsi v pořádku. Můžu si přisednout?“
V odpověď jsem němě kývl. Sedl si vedle mě a já si uvědomil, že jsem chtěl být sám, tak proč jsem tomu cizinci dovolil si sednout a dělat mi společnost? Ptal se mě, jak se cítím a já mu jen tiše odpovídal, že fajn. Nějak jsem nemohl a nechtěl mluvit o tom, že jsem tou nehodou přišel i o to málo, co jsem měl.
,, Jsi nějaký smutný, trápí tě něco? Já myslel, že by ses měl spíš radovat, že ses uzdravil nebo se mílím?“ jeho hlas byl přívětivý a snažil se být citlivý, přesto jsem to nevydržel. Všechno, co se ve mně nahromadilo, zloba, zoufalství, strach, křivda, bolest, to všechno najednou vytrysklo ven v podobě slz a slov. Slov, která si onen muž nezasloužil: ,, Měl bych se radovat?“ kyselost a ironie z mého hlasu přímo sršela.
,, Jak se mám radovat, když už nemám nic? Nemám vůbec nic. Byl jsem zvyklý na to, že mám málo, ale vždy tu nějaké to málo bylo, ale teď…teď nemám nic. Ta nehoda mě o všechno připravila. Byl jsem dobrý houslista, snad bych i byl schopen vystudovat vysokou školu se zaměřením na hru na housle, ale nic z toho se už nestane…mám po té nehodě poničené šlachy, už neudržím smyčec v ruce. Já….,“ nemohl jsem dál. Hlas mi odumřel někde v hrdle a vydral se jen jako zmučený sten. Slzy mi tekly po tváři. Najednou jsem ucítil, jak mě objal kolem ramen. Podíval jsem se mu do tváře, po které mu také stékaly slzy. Nechápal jsem to, dokud nepromluvil: ,, Mrzí mě to! Neubrzdil jsem… mrzí mě to,“ zašeptal. Zalapal jsem po dechu, tohle mě nenapadlo. Myslel jsem….
Uvědomil jsem si, že musím pryč. Shodil jsem jeho paži a utíkal. Pryč z parku, hlavně někam daleko. Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy mě začalo píchat na hrudi. Rozhlédl jsem se a zjistil, že jsem před budovou sirotčince. Nakonec mě sem nohy přeci jen donesly. Bylo to jediné místo, kde jsem se cítil v bezpečí. Zaklepal jsem a překvapilo mě, že mě pustili dovnitř. Myslel jsem, že už pro ně nebudu existovat. Přeci mají povinnost o své svěřence jen do té doby, než jsou plnoletí a já plnoletý byl. Ale přijali mě s pochopením. Mohl jsem si promluvit se svým bývalým vychovatelem a hodně mi to pomohlo. Dokonce mi poskytli lůžko v malém pokojíčku s umývadlem.
Když jsem usínal na posteli, tak mě napadlo, že se na mě přeci jen trochu usmálo štěstí.
Komentáře
Přehled komentářů
Krásně napsaná povídka: Kdy bude pokráčko?
Jinak ještě ejdnou- vážně se ti to povedlo. Styl, kterým jsi to napsala dokáže vehnat člověku slzy do očí a vžít se do situace hlavního hrdiny... máš talent ;)
Re: x))
(Nikleri, 11. 9. 2010 15:32)Ahojky, jsem velmi poctěna, že na tebe tak má povídka působí a pokračování planuju nejpozději do letošních Vánoc. Bude to tady jako maličký dáreček :)
jasně
(Nikleri, 4. 11. 2009 11:23)ahoj jsem ráda, že se ti to líbilo, rozhodně hodlám napsat pokračování :-)
............*fňuk*
(sisi/ctenar, 31. 10. 2009 22:25)dokonalý život toho jenž většinu všeho ztratil. Kdybych věděla jak se to bude odehrávat nepustila bych si ktomu tu nádhernou skladbu, co jsme náhodou našla na youtube, ale její vznešenost mi přímo ladila a já poslouchala a čatla až mi to vehnalo slzy do tváří.Děkuji. Prosím nápíšeš další?
x))
(Larten, 9. 9. 2010 13:53)